Sotva jsme se vrátili z deštivého i slunečného chorvatského Varaždínu, pračky se doma ani nestihly zastavit a už jsme balili znovu. Měli jsme jen pár dní na to vyprat věci, dát holky do pucu a v práci připravit kolegy na to, že se opět na nějakou dobu neuvidíme. Tentokrát byl náš cíl jasný – belgické Blankenberge a prestižní EURO OES Show 2026, celoevropský svátek všech milovníků bobtailů.
Spojili jsme příjemné s užitečným a rozhodli se, že si u Severního moře uděláme i zaslouženou dovolenou. Když už tady člověk jen neprojíždí na anglický Crufts, byla by škoda neprohlédnout si zdejší malebnou krajinu a historická městečka. Ale o tom až v další reportáži – dnes se pojďme vrátit k tomu úžasnému výstavnímu víkendu, který se zapsal do historie naší chovatelské stanice DEMABO.
Cestovní papriky a záhada ztracených baget
Páteční odjezd byl na naše poměry neobvykle klidný a vyrazili jsme téměř na čas. Dokonce i české dálnice nás ušetřily jakýchkoliv nepříjemných překvapení, takže jsme kolem Drážďan prosvištěli tak rychle, že jsem si v té euforii ani nevzpomněl na jednu zásadní věc… Že nám doma v kuchyni zůstaly tašky s bagetami na cestu.
V autě jsme sice měli šunku, sýr, zeleninu a naše slavné „cestovní papriky“ (říkáme jim tak proto, že byly vypěstované v Řecku, dovezené do ČR, s námi se odvystavovaly v Chorvatsku a teď mířily k Severnímu moři), ale pečivo prostě chybělo. Žaludek se přihlásil o slovo zhruba po 300 kilometrech. Naštěstí žádné neštěstí – hlady jsme neumřeli a vzali zavděk klasickou dietní dálniční stravou.
Cesta Německem ubíhala hladce, ale s pokročilou hodinou pátečního odpoledne doprava houstla. Kolem Dortmundu a Essenu už to bylo klasické dálniční skákání. V Nizozemsku jsme se opět rozjeli a pak převzala iniciativu naše navigace. Rozhodla se objet Antverpy ze severu. Netuším, jak moc geniální plán to byl, ale naši kamarádku Lenku, která vyjela o hodinu a 70 kilometrů dříve, jsme najednou měli doslova na dohled. Do Blankenberge jsme dorazili prakticky současně. Možná, kdybych do navigace nezadal souřadnice kancelářské budovy, ale přímo hotelu, byli bychom tam ještě dřív! 😊
Ubytování bylo skvělé – dostali jsme krásný pokoj v přízemí na samém konci komplexu. Rychle jsme objevili strategickou zkratku ven kolem přednáškových sálů a kuchyně, takže tradiční horor v podobě tahání těžkých zavazadel se tentokrát nekonal. Všechno se zdálo růžové. Naši přátelé nás vítali s úsměvem a Lisa se mě hned u vchodu s nadsázkou zeptala, zda máme všechny prášky na bolest správně schované (narážka na minulou epizodu z EURO OES v Dánsku). Všechno běželo jako v pohádce. Dokud se ty naše chlupaté holčičky nepřihlásily o svou večeři.
Když selže logistika: Stav na pokažené věci 1:1
V tu chvíli mě polil studený pot. Uvědomil jsem si, že barel plný granulí pro holky zůstal stát doma v předsíni. Ráno jsem nakrmil jako obvykle a vůbec mi nedošlo, že ten barel jede taky. Takže jsem ho do auta nedal. Panika! Co teď? Troje hladové páry očí se na mě tázavě dívaly.
Svěřil jsem se s touto patálií Conny, jedné z hlavních organizátorek. Conny zareagovala s neuvěřitelným pochopením. Rozhlásila „sbírku“ u všech vystavovatelů v hotelu i v přilehlém karavanovém městečku. Tam už panovala nádherná, útulná atmosféra. Během chvíle Roosmarie a Nelleke namíchaly z vlastních zásob perfektní „holandský mix“, který holkám vystačil na večeři i snídani. Ještě jednou obrovské díky!
Druhý den ráno jsem vyrazil na záchrannou misi do nedalekých Brugg. Podle složení jsme si s Denisou za pomoci AI vytipovali dvě značky krmiva. Když jsem ale vešel do obrovského belgického zverimexu, zjistil jsem, že vůbec netuším, jak ty pytle vypadají vizuálně – AI mi dala jen textové složení a vše na regálech bylo navíc ve francouzštině nebo vlámštině. Mého zoufalého výrazu si naštěstí všimla místní mladá prodavačka. Svou lámanou angličtinou jsem jí vysvětlil situaci. Usmála se a řekla, že mi s klidným srdcem doporučí tu první vybranou značku. A ještě mi na ni dá slevu – byla totiž její ambasadorkou. Odjížděl jsem spokojený s plným pytlem a těšil se, jak bude holkám chutnat.
Ještě před tímto nákupním dobrodružstvím jsme udělali check-in na výstavu. Normálně to nestojí za řeč – pozdravíte se, vyzvednete si čísla a dárky. Jenže já si všiml, že na obálce se vstupenkami na seminář, neformální večeři, oběd i gala večer svítí u všeho velká číslice „1“. Ptám se, jak je to možné, a přišla druhá panika: vše bylo objednané a zaplacené jen pro jednoho člověka. Naštěstí se díky organizátorce Chris dalo vše na místě přiobjednat a doplatit. Spadl mi kámen ze srdce – s Deny prožijeme všechna připravená setkání bobtailistů spolu. Hlavní bylo, že holky byly přihlášené do svých tříd naprosto správně.
Aktuální stav na logistické přešlapy: 1:1
- ❌ Martin: Nechal barel s krmením doma v předsíni.
- ❌ Deny: Objednala společenské akce jen pro jednoho.
Zbytek soboty už byl pro mě klidnější, ale Deny se nezastavila – musela pročesat srst všech našich tří holek na nedělní velký den. Odpoledne jsme si navíc zpestřili velmi zajímavou a uvolněnou přednáškou Marka Wibiera o bobtailech. Bylo hezké zjistit, jak nám všem na tomto plemeni nesmírně záleží, ale zároveň zarmucující slyšet, jak je chovatelská základna malá. Na závěr zazněl od Marka Wibiera vzkaz a prosba, kterou bychom si měli vzít k srdci všichni: “Zahoďme osobní animozity, komunikujme spolu, nebojme se zeptat úspěšnějšího, proč nás porazil, požádejme o radu a sami ji s otevřeným srdcem dál poskytujme.”
Neděle, den D: Boje v kruhu a dojemný triumf Moninky
V neděli přišly feny na řadu až po polední pauze, takže dopoledne proběhlo v relativním klidu. Náš stan se podařilo postavit hned vedle kruhu, takže jsme měli dokonalý přehled. S přibývajícími hodinami a stoupající teplotou však nervozita a pot na čele rostly. Věděl jsem, že jakmile vstoupíme do kruhu, už z něj prakticky nevylezu. Tři jsou prostě tři.
Vše odstartovalo ve třídě otevřené, kde DEMABO reprezentovala naše téměř šestiletá Antea. Je to fena, která už v životě vyhrála nespočet titulů, ale tentokrát nás potkala smůla. Cestou do kruhu jsme ztratili skřipec, který nosí nad očima. Snažil jsem se jí chlupy nad očima před během nějak nadzvednout, ale to Antee nestačilo. Antea kvůli tomu při běhu řídila více nosem, krčila se a nemohla naplno ukázat svůj obvyklý ohromující a prostorný pohyb. Byla to moje chyba, příště se polepšíme a holkám to nebudeme kazit. Moc mě to mrzelo, naštvanost na sebe sama byla obrovská, ale i tak je 4. místo (V4) v obrovské konkurenci na Euro OES nádherný úspěch a paní rozhodčí Jenny Joice moc děkujeme za krásný posudek.
Naše Lana (Callandra DEMABO) pak nastoupila do nejpočetněji obsazené třídy celé výstavy – v konkurenci 12 špičkových evropských fen. Tajně jsme doufali, že by mohla paní rozhodčí okouzlit. Konkurence však byla veliká. Do finálové top čtyřky jsme se sice neprobojovali, ale paní rozhodčí nám gratulovala se slovy: „Omlouvám se, ale mám tu jen čtyři místa,“ a předala nám fantastický posudek a nádhernou kokardu.
Největší emoce a absolutní, nečekaný vrchol dne však přišel s naší nejstarší dámou. Mona (Q’MonaLisa aus dem Elbe-Urstromtal) nastoupila ve třídě veteránů. Ve svých 9 letech byla nejstarším předvedeným psem celé výstavy. Moninka už dlouho na výstavě nebyla a to dlouhé čekání u kruhu ji upřímně dost otravovalo – no, je to zkrátka dáma v letech. Jakmile ale vběhla do kruhu, ožila. Vybojovala úžasné 3. místo (V3)! Bonusem byl nádherný a praktický dárek od Dánského chovatelského klubu pro všechny veterány – bylinkový likér a krásná placatice. Ta se bude páníčkům po tom náročném dni velmi hodit! 😊
Na výstavu byl přihlášen také Badys DEMABO, ale kvůli náročné logistice ze Španělska nakonec nedorazil, což nás moc mrzelo, ale situaci plně chápeme. Z výstavy jsme odcházeli unavení, opálení a přehřátí, ale nesmírně šťastní. Na pokoji jsme dali bleskovou sprchu s plánem, že si aspoň na tři hodiny lehneme a odpočineme si. Pohled na hodinky nás ale okamžitě vrátil do reality – do začátku Gala večeru zbývalo pouhých 20 minut!
Když je plemeno víc než osobní spory
Slavnostní Gala večeře se konala v prostorách hotelu. Celý sál byl nádherně vyzdobený v námořnickém stylu mořského pobřeží. To se Conny, Chris a celému týmu moc povedlo! A mně najednou došlo, že moře máme doslova pár metrů za rohem, jen je schované za obří písečnou dunou a velkým poldrem. Asi proto se to tu jmenuje Duinse Polders.
Atmosféra večera byla naprosto fantastická, plná úsměvů a vynikajícího jídla. Doprovodný program byl nezapomenutelný – nechyběla tradiční píseň Fly on the Wings of Love pro vítěze, a dokonce ani naprosto „crazy“ předvedení největších hudebních hitů. Bez ohledu na náročně prožitý den jsme všichni tančili a užívali si perfektní noc.
K takovému večeru samozřejmě neodmyslitelně patří i tradiční lístečková loterie o věcné ceny. S Denisou jsme se rozhodli jít štěstíčku naproti a zakoupili hned dva sáhy lístků (60 lístků). Naše kamarádka Petra, která s námi u stolu seděla se synem Adamem, si zakoupila skromnější jeden sáh (30 lístků). Protože ale museli kvůli pokročilé hodině brzy spát, pověřili nás úkolem jejich lístky pohlídat a případné výhry pro ně vyzvednout.
Sami jistě znáte tyhle tomboly – šance na úspěch bývají minimální. Jenže osud měl v Belgii smysl pro humor. Zatímco já jsem s naší obří hromadou 60 lístků skákal od jedné ceny ke druhé se zklamaným výrazem, Denisa s lístky od Petry a Adama nestíhala výhry vyzvedávat a měla jich nakonec pěknou hromadu. Inu, štěstí se zkrátka usmálo na novou bobtailí generaci a nám s Denisou zbyla jen ta pověstná láska… a velká radost z jejich tombolového štěstí! 😊
Velmi mě zasáhla a potěšila slova Výboru Euro OES, která během večera zazněla. Byl to silný požadavek na jednotu a přání, aby láska k plemeni vždy stála vysoko nad osobními rozepřemi, předpojatostí nebo starými křivdami. Jak trefně napsala ve svém ohlédnutí známá chovatelka Christina Bailey – tato výstava byla organizačně i společensky naprosto famózní a ti, kteří se rozhodli nepřijet a nepodpořit ji kvůli osobním neshodám, střelili sami sebe do nohy. Přišli o fenomenální zážitek.
Protože bobtail (Old English Sheepdog) je přesně to, co nás všechny spojuje. Tento neuvěřitelně chytrý, hluboce milující a oddaný pes, který tě v dobách smutku dokáže rozesmát a tvou lásku oplatí milionkrát víc. Neznám žádné jiné plemeno, které by to dělalo s takovou vroucností.
V pondělí ráno se všichni rozjeli do svých domovů. A já s Deny? My jsme regulérně zaspali. Jakmile z nás opadlo napětí, tělo si řeklo o své. Na snídani jsme dorazili jako úplně poslední. Moc nás mrzí, že jsme se nestihli se všemi osobně rozloučit.
Na úplný závěr bychom chtěli z celého srdce poděkovat Chris a Conny za to, jak úžasně se o nás po celou dobu staraly a neustále se ptaly, zda je vše v pořádku a zda nám nic nechybí. Obrovský dík patří samozřejmě i všem ostatním, kteří se na přípravě této povedené akce podíleli. Odvedli jste fantastickou a neuvěřitelně náročnou práci! Děkujeme!
Hlavu vzhůru, chovatelský život jde dál! Budeme se potkávat na dalších výstavách a už teď se neuvěřitelně těšíme na příští EURO OES, které bude hostit slunná Itálie.
Váš Martin, Denisa a hrdá smečka DEMABO
